Nejčastější chyby při psaní románu, resp. co je nejdůležitější
Možná jsem měl článek nazvat spíše „Nejčastější chyba“, jelikož ty nejpodstatnější nedostatky, s nimiž se u prvotin různých autorů setkávám, by se daly zřejmě shrnout do jednoho šuplíčku, metaforicky pojmenovaného „chybí hák“.
„Zaháknutí“ čtenáře
Hákem nazývám ono skoro až magické cosi, co čtenáře udrží u četby, co jej tedy jakoby zachytí, zahákne, zmocní se jeho pozornosti, a v nejlepším případě jej nepustí, dokud knihu nedočte.
Těžko lze dát obecný návod, jak knihu hákem vybavit, ale můžeme si ukázat příklady, na čem toto nejčastěji krachuje.
Chybějící zápletka
Poměrně dost obvyklé je, že i jinak dobře píšící autor se spoustou fantazie zapomíná, že je potřeba dříve nebo později (spíše ale dříve) nastolit zásadní problém, k jehož řešení se bude hlavní linie příběhu ubírat, aby čtenář tajil dech v očekávání „Jak tohle vyřeší?! Jak tohle dopadne?! To jsem tedy zvědav!“. Výjimky mne napadají dvě: 1) pokud bude mít každá kapitola vlastní zápletku, lze se obejít bez zápletky pro knihu jako celek (pak ale půjde spíše o povídkovou sbírku než román); 2) existují i jiné druhy beletrie – knihy jaksi „nedějové“ či „bezzápletkové“, kde se klade důraz na něco jiného. Toto něco však musí mít dostatečnou sílu k tomu, aby připoutalo čtenáře namísto zápletky (atmosféra, hloubka sdělované myšlenky, zajímavé vykreslení reálií, rotace kolem silného hlavního motivu...).
Obecně lze říci, že i u knihy v jiných směrech dobře vystavěné se začne čtenář po určité době nudit, neobjeví-li se to podstatné „ono“, kvůli čemu mu byli hrdinové představeni (např. ve fantasy se probudí odvěké zlo, v detektivce se stane vražda, v romantice vstoupí mezi milence překážka, v dramatu nastoupí zásadní nepřízeň osudu, v dobrodružné knize se objeví mapa s pokladem atd. atd.).
Mnoho dějových linií
Zvláště bych varoval před moderním nešvarem přehršle proplétajících se dějových linií. Samo o sobě bude zajímavým zpestřením, pokud kniha rozehraje několik různých, střídajících se příběhů, jejichž souvislost se vyjeví třeba teprve později, ale u autora, který nemá dopředu jasnou osnovu, hrozí, že bude načínat stále nové a nové dějové linie, aniž by v některé z nich postoupil dál – bude tedy jen jaksi rozšiřovat horizont, ale nepůjde do hloubky, kniha bude široká, ale plochá (většinou ji dotyčný ani nedopíše).
Osnova
Osobně nejsem až takovým příznivcem pevně daných osnov, mám raději svobodnější tvorbu, kde se člověk občas nechá unést okamžitou myšlenkou, inspirací, vnuknutím, resp. tím, co právě napsal... Ale zcela bez osnovy, nebo alespoň přibližného tušení o průběhu a cíli, lze napsat dobrý příběh jen horko těžko. Nechme stranou žánry, u nichž to nelze vůbec a kde je kostra příběhu nutností (detektivka, špionážní thriller s překvapivým rozuzlením apod.), a podívejme se právě na zmíněný moderní román s mnoha nebo vícero dějovými liniemi: určíme-li si předem jejich počet a budeme-li předem znát, kam každá z nich směřuje, nestane se nám, že by se děj jen rozmělňoval nabýváním jejich počtu, a zatím stál na místě.
Nemožnost ztotožnit se s postavou
Druhým nejčastějším důvodem, proč se čtenáře nedaří „zaháčkovat“, je nedostatečná promakanost postav, resp. jejich neplastičnost, plochost. Čtenář se musí jaksi ztotožnit s postavou, sdílet s ní její motivace, musí si hrdinu nějakým způsobem oblíbit, fandit mu. A to se těžko podaří, pokud jsou postavy jen jakýsi nezáživný kompars, toporně odříkávající své repliky, nebo plastové figurky, kterými si autor jen tak pohazuje, aniž bychom pozorovali jejich „živost“, mohli trochu nahlédnout do jejich motivací, aniž bychom mohli tušit nějaké uvěřitelné psychologické zázemí toho, co nám autor předkládá (viz také odstavec Využívání klišé a neživé, schematické postavy v článku zde). Pochopitelně, že tento požadavek se liší (tak jako vše) žánr od žánru: například psychologické drama bude mít zcela jiné nároky na psychologickou propracovanost postav než heroická fantasy.
Ztotožňování se s hrdinou má ale i druhý rozměr: i jeho nepřítel musí za něco stát – možná že jeho již nemusíme tak dobře znát coby charakter, ale o to zavrženíhodnější musí být jeho činy nebo tím větší a evidentnější musí být hrozba, kterou představuje. Uvedu několik příkladů, kde se to moc nepovedlo. Opravoval jsem onehdy poměrně dobře napsané krimi, které mělo nicméně tu vadu, že hrdinové stíhali tajemného fantoma, který se provinil vraždami zlých parchantů, na něž byla ruka spravedlnosti krátká. Nápad to byl tedy originální – autor ukazoval, jak zákon musí stíhat i ty, jež můžeme považovat z morálního hlediska za „dobré“ (tajemné mstitele), nicméně zcela tím tupil náš „hák“ knihy: čtenář nestál o to, aby byl takový mstitel dopaden, a nemohlo ho tudíž bavit jeho stíhání, jež k tomu nevyhnutelně směřovalo. Podobně, jistý krvák, od jiného, také jinak šikovného autora, chtěl po čtenáři, aby vnímal coby úhlavního a velmi nebezpečného nepřítele hlavních hrdinů člověka, který byl zvýhodněn jen tím, že na rozdíl od nich měl nůž a byl ochoten ho použít (přitom stačilo, aby muži v „ohrožené“ skupině nebyli „baby“ a také se chopili nějaké zbraně nebo využili své prosté početní převahy). Trochu to souvisí s požadavkem pátera Knoxe na to, aby detektivní román řešil přinejmenším vraždu – určitá závažnost zápletky je nutná, pokud má čtenář knize věnovat delší úsek svého drahocenného času.
Neodpustím si rýpnout v téhle souvislosti do nového filmu Revenant. I tam se mi zdálo „zlounství“ hlavního zlouna dost chabé na to, abychom sledovali dvě hodiny neskutečných lapálií Leonarda DiCapria v honbě za ním. Hlavní klaďas dohnal záporáka k jeho činu svou vlastní chybou (nechal se napadnout medvědem), a i tak se záporák dlouho zdráhal, než udělal, co jakožto drsný horal musel – proto je následující šílený hon za ním docela „zívačka“: s takovou urputností by měl být sledován spíše skutečný sadista, který se ve zlu přímo vyžívá a jejž i divák od začátku proklíná (zatímco zde může otrlejší jedinec jen pokrčit rameny a říct „udělal, co musel, i když to bylo hnusné – takže je mi docela jedno, jestli ho Leonardo dohoní, nebo ne“).
Originalita, zajímavost
Ať už se pokoušíme dosáhnout zaháčkování či napětí čtenáře (napětí v nejširším smyslu – tedy, že je napjatý, jak to bude pokračovat a jak to dopadne) jakýmkoli způsobem, nedosáhneme ho, pokud to celé nebude nějak originální, zajímavé. Budeme-li jen opakovat zápletky, které už tu stokrát byly, natožpak je i stejným způsobem rozuzlovat, čtenář bude zívat tak jako tak (jsou sice třeba dobré, ale už je zná). A stejně tak postavy mohou být psychologicky propracované, a přitom nezajímavé.
Podat obecný návod na originalitu (resp. originalitu ve správné míře proti samoúčelné výstřednosti) je ještě těžší než na cokoli jiného. Alespoň v obecnosti toto téma probíráme v tomto článku. K tématu „co je nejdůležitější“ těsněji patří téma škrtání, krácení knihy, kterému se věnuji zde.
VAROVÁNÍ: Mé posudky autorských prací jsou ryze upřímné (jedině tak to má smysl), tudíž bývají z většiny tvořeny kritikou (ovšem konstruktivní, s konkrétními návrhy, jak kritizované aspekty zlepšit).